PSYCHOFYZICKÝ PARALELISMUS. Kámen, vymrštěný rukou zlého desetiletého Pepíčka, proletěl vzduchem, poslušen zákonů, stanovených Newtonem, a zarazil se o čelo sedmiletého Jeníčka. Co se stalo? Jednak na Jeníkově čele narostla boule; jednak Jeníček plakal pokořením, hanbou a pocitem bezmoci, neboť jsa mladší a útlejší než Pepíček, nemohl se mu pomstít; umínil si však, že si to bude pamatovat, a až jednou vyroste a stane se soudcem, dá Pepíčka oběsit na nejbližší hrušce.

Tento děj můžeme rozdělit na tři úseky. První z nich, let kamene prostorem, obsahuje problémy z oboru mechaniky; na ty ještě jakžtakž stačíme. Známe-li energii, jíž Pepíček k vymrštění kamene užil, váhu, tvar kamene a směr, jímž byl vymrštěn, jakož i sílu větru, který na místě činu foukal, dovedeme přesně vypočítat parabolu, již kámen opsal. Druhý úsek děje, totiž vzrůst boule na Jeníčkově čele, obsahující problémy z oboru fyziologie, je už složitější. Dovedeme učeně vysvětlit, proč Jeníčkovi vyrostla boule, dovedeme vypočítat desítky důvodů, proč dopad kamene na živé čelo způsobí zduření tkání, ale tato učenost pouze zastírá naši nevědomost. A konečně třetí úsek děje, obsahující problémy z oboru psychologie, je naprosto nezbadatelný a nevysvětlitelný. Nikomu se dosud nepodařilo pochopit, jak se hmotný děj nárazu kamene na čelo, podrážděním nervů přenesený do mozku, mohl obrátit v lítost, hněv, touhu po pomstě. Jeníčkův řev se nese nocí bezradnosti, kterou lidský duch pociťuje před problémy ducha. Duch je realita a hmota je také realita; duch existuje a hmota existuje: ale to je také to jediné, co mají společného. Jsou to dvě skutečnosti naprosto odlišné jedna od druhé, nepřevoditelné jedna na druhou. Duše je neprostorová, hmota prostorová. Zákony, jimž podléhají, jsou zcela odlišné. Ty, jež ovládají říši fyzického dění, můžeme shrnout základním schématem tzv. výslednice sil: Výsledek působení mnoha sil na jedno těleso dá se vyjádřit silou jedinou, tzv. rezultantou, v níž se původní síly ztrácejí, splývají, mizí. Každá učebnice fyziky vás o tom poučí jasně a srozumitelně, což svědčí o hlubokých vědomostech. V říši ducha však není nic podobného. Můžeme tu sice také mluvit o jakýchsi výslednicích sil, neboť každý náš čin vyplývá z mnohých motivů, jež se všelijak kříží, doplňují nebo ruší, ale nesplývají, nýbrž zůstávají v našem vědomí zachovány a vymykají se také jakémukoli výpočtu. Nemůže-li kůň utáhnout vůz, přivedeme mu na pomoc koně druhého, třetího, čtvrtého a jsme si právem jisti, že jednou, byt' to bylo až při desátém či patnáctém koni, tíže bude přemožena a vůz se pohne. V říši ducha si rádi počínáme podobně, ale zhola bez jistoty. Přemlouvám marně někoho k nějakému činu; sveden analogií s vozem, přivolám přítele, aby mi pomohl. Přemlouváme ho pak oba, ale stejně bez úspěchu. Přivoláme tedy na pomoc třetího, čtvrtého, pátého – nakonec nás přemlouvaný vyzve, abychom mu všichni vlezli na záda.

To všechno víme a plně uznáváme; ale jak tedy mohou dvě reality jedna od druhé tak naprosto odlišné jedna na druhou působit? Tato záhada byla ovšem odevždy předmětem velikých spekulací. Svědčí o zoufalství badatelů, že se utíkali i k teoriím tak fantastickým, jako že Pepíček, uhodiv Jeníčka, poskytl Bohu příležitost, aby v Jeníčkově duši rozvinul popsanou škálu dějů, anebo že souvislost fyzického děje a psychických dějů, odehrávajících se v Jeníčkově duši, byla umožněna tím, že Bůh zjednal při stvoření světa harmonii mezi ději psychickými a fyzickými. V novější době se zrodila teorie, podle níž nelze mluvit o dějích psychických ani o dějích fyziologických, nýbrž psychofyziologických nebo stručně psychofyzických. Tato teorie popírá staré domnění, že by tělo působilo na duši a duše na tělo; praví pouze, že řada dějů fyzických, tedy všechno to, co se stalo s Jeníčkovým udeřeným tělem, odpovídá proto řadě dějů psychických, že mezi tělem a duchem není podstatného rozdílu: jsou to dva výrazy jedné a téže praskutečnosti. Této teorii, kterou stanovil Gustav Theodor Fechner (1801-1887), říkáme psychofyzický paralelismus a je to vlastně obnovené učení Spinozovo (viz Spinoza, 2). Nejde tu než o rozdíl stanoviska: pohyb hmotných částic nervů a mozku na jedné straně a vjem, představa, cit a volní akt na straně druhé je prý totéž. Jeníček reagoval na úder kamenem jinak, než jak by byl na touž událost reagoval František nebo Karlíček: to proto, že jejich mozky a nervy jsou jiné, a že tedy hmotná dějství by v každém z nich proběhla jinak; odtud rozdíl jejich psychických reakcí.

Fechner dodal této teorii vážnosti tím, že ji vyjádřil matematicky. Pro nás laiky je to bez významu. Stačí říci, že se pokusil pomocí logaritmů měřit počitky tím, že měřil vnější popudy a nedal se odradit tím, že mu to nikdy nevycházelo; stačilo, že to vypadalo učeně. Po Fechnerovi přišel nesmírně ctihodný zakladatel vědecké psychologie Wilhelm Wundt (1832-1920), autor Základů fyziologické psychologie (Grundziige der physiologischen Psychologie), který zmírnil Fechnerovu formulaci natolik, že psychické dění je pravidelně provázeno určitými fyzickými jevy a že mezi těmito vniternými a vnějšími životními pochody existují pravidelné jednoznačné vztahy. Člověk prý musí ve svém názoru na svět duševno udělat základem hmotného nebo hmotné základem duševna; jinak to nejde. Svět je u Wundta – podobně jako u Lotze – pouze škraboškou, pod níž se skrývá duchovní dění; svět se skládá z volních jednotek, jež tvoří soubory a dosahují v lidské vůli nejvyššího stupně. Člověk jediný je schopen dojít rozumem k ideji světové vůle a světového vědomí, tedy k Bohu takovému, jak si jej představují jednotlivá náboženství.

Psychofyzický paralelismus, tento pokus o prosvětlení temnoty, v níž se ozývá Jeníčkův nevysvětlitelný pláč, má dnes význam už jen historický. Správně podotýká o té věci Kiilpe, že neznamená-li tato teorie nic jiného, než že každému jevu vědomí odpovídá určitý fyziologický děj v mozku, může toto stanovisko „konat dobré služby exaktnímu bádání jakožto střízlivá obecná formulace všeho, co v celé té véci dosud bylo shledáno" Nemůžeme se však smířit s tvrzením, že by tělové a duševní pochody byly dvě stránky jedné podstaty, protože pak by všechny tělové pochody, jako oběh krve, vzrůst vlasů atd., musely mít své psychické paralelní doplňky. Ale ani užší teorie fyziologického děje v mozku, jak poznamenává Driesch, neodpovídá skutečnosti, neboť nevysvětluje ani jednoduchý prožitek vzpomínky. Paralelista musí předpokládat, že každý počitek zanechává v mozku stopu; vzpomínku na onen počitek vysvětluje paralelistajakýmsi znovuzaťukáním na onu stopu, znovupodrážděním místa už podrážděného. Tím bychom dostali uspokojivou odpověď na otázku, proč vzpomínka je méně zřetelná, méně podrobná než obraz originální; ale jak vysvětlit, že bývá venkoncem jiná, klamná, falešná? Psychologie by byla velmi jednoduchá, kdyby člověkovo nitro bylo podobno gramofonové desce; jednoduchost však není kritériem pravdy. A tak člověk, který dovede měřit hlubiny vesmíru, zůstává bezradně stát před vlastním obrazem v zrcadle.


[BACK]